Užití pro osobní potřebu
Za volné užití autorského díla autorský zákon definuje užití autorského díla fyzickou osobou pro její osobní potřebu. Osobní potřebou se rozumí soukromé užití, užití ve společenství rodiny či osob blízkých.
Předešlá právní úprava pod volné užití vedle osobní potřeby řadila ještě vnitřní potřebu osoby právnické, podle které právnická osoba mohla volně užívat autorská díla např. při podnikových večírcích či na pracovištích. Nyní tedy chápeme pojem osobní potřeba pouze ve vztahu k fyzickým osobám.
Toto volné užití pro osobní potřebu se nevztahuje na zhotovení rozmnoženiny počítačového programu, elektronické databáze či napodobeniny architektonického díla.
Fyzická osoba konkrétně může:
a) zhotovit si pro osobní potřebu záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla (je tedy povoleno stahovat si např. z internetu hudbu a filmy a vypalovat si originální CD a DVD, avšak pouze a jedině pro svou osobní potřebu. Nemohu vypalovat pro osoby třetí, a to bez ohledu na to, zda bych jim rozmnoženiny poskytovala úplatně či bezúplatně). Na tomto místě je třeba zmínit, že počítačové programy je v souladu s § 66 autorského zákona možné rozmnožovat, překládat, zpracovávat, upravovat a zhotovit si jejich záložní rozmnoženinu, a to v případě, je-li to potřebné pro jejich užívání a není-li dohodnuto jinak. Dá se tedy říct, že přestože se § 30 autorský zákon nevztahuje na počítačové programy, je obdobná zákonná licence uvedena jako speciální zákonná licence v části autorského zákona, která se věnuje pouze počítačovým programům;
b) užít autorské dílo při předvádění zboží v obchodě (pokud si kupujete v obchodě CD přehrávač, pak předvedení tohoto přístroje za pomoci nějaké rozmnoženiny díla je volným užitím tohoto díla ve smyslu § 30 autorského zákona).
Za volná užití pod písmeny a) a b) není třeba souhlasu autora a zaplacení odměny.

Osobní potřeba na objednávku
Kromě volného užití autorského díla prostřednictvím fyzické osoby a v její prospěch autorský zákon stanoví volné užití pro osobní potřebu na objednávku. Poskytovatel kopírovacích služeb může bez souhlasu autora autorského díla zhotovit na objednávku zákazníka tiskovou rozmnoženinu tohoto díla. Posky­tovatel kopírovacích služeb však musí řádně a včas uhradit odměnu kolektivnímu správci.
Autorský zákon v § 25 s odkazem na přílohu autorského zákona stanoví konkrétní výši odměn.
Autorský zákon výslovně stanoví, že toto volné užití se nevztahuje na zhotovení tiskové rozmnoženiny partitury hudebního díla. Zajímavé je, že autorský zákon definuje zhotovení rozmnoženiny v jednotném čísle, což by nasvědčovalo tomu, že volně užívat mohu pouze jednu rozmnoženinu. Zde se názory odborníků rozcházejí. Já osobně si myslím, že pokud pro svou osobní potřebu potřebuji několik rozmnoženin díla, právní úprava mně nebrání, abych si je osobně pořídila či si je objednala v copycentru, i když opakovaně.
Díla, jejichž rozmnoženinu si fyzická osoba zhotoví sama či na objednávku v copycentru, nesmí použít k jinému účelu, než pro svou osobní potřebu! V případě užití veřejného by se jednalo o standardní užití díla dle § 12 autorského zákona, a nikoliv o užití volné.

Bezúplatná zákonná licence
Autorský zákon uvádí taxativní výčet bezúplatných zákonných licencí. Konkrétně se jedná o:

• citaci;
  
• propagaci výstav uměleckých děl a jejich prodeje;
  
• užití díla umístěného na veřejném prostranství;
  
• úřední a zpravodajskou licenci;
  
• užití v rámci občanských a náboženských obřadů, školních představení;
  
• knihovní licenci;
  
• licenci pro zdravotně postižené;
  
• licenci pro dočasné rozmnoženiny;
  
• licenci pro fotografickou podobiznu;
  
• licenci k dílům užitého umění a dílům architektonickým;
  
• licenci pro sociální zařízení.
  

Tyto způsoby užití autorských děl jsou tzv. bezúplatné zákonné licence, a proto je možné autorská díla danými způsoby užívat bez předchozího souhlasu autora a bez placení odměny. K některým bezúplatným zákonným licencím nyní podrobněji.

Citace
Bezúplatná zákonná licence formou citací je v praxi velmi oblíbená, i když se o citacích traduje celá řada mýtů.
Autorský zákon definuje malé citace, velké citace a citace ke vzdělávacím účelům. U všech typů citací je shodný požadavek: uvedení jména autora, názvu díla a pramenu. Toto uvedení je nutné přímo u citace, nikoliv např. seznamu použitých děl či v titulcích.

Malá citace
Do práva autorského nezasahuje ten, kdo cituje ve svém díle v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných. Malé citace je tedy možné použít v jakémkoliv „svém“ díle, bez ohledu na druh či typ díla. Malá citace musí být přiměřeného rozsahu, autorským zákonem definováno jako odůvodněná míra. Nikde není stanoven přesný rozsah, který je možné ještě použít, a který již přesahuje rozsah malé citace. Mýty o třívteřinovém výňatku z písničky pro užití v reklamě nevyplývají ze zákona a i tyto tři vteřiny by byly považovány za neoprávněné užití. Citovat je možné pouze z díla zveřejněného, tedy díla, které již bylo prvně užito na veřejnosti, a to jakýmkoliv způsobem.

Velká citace
Velká citace je ve vztahu k malé většího rozsahu. Jedná se o drobná celá díla, jako např. povídky, písničky, opět pouze díla již zveřejněná. Velké citace je možné zařadit výhradně do svého díla vědeckého, kritického, odborného nebo díla určeného k vyučovacím účelům. Dílem, ve kterém jsou užity velké citace, může být např. kritický rozbor povídek různých autorů na dané téma, které bude obsahovat názor na autora kritického díla, na jednotlivé povídky a citace kritizovaných povídek samotných.

Citace ke vzdělávacím účelům
Poslední možností je užití zveřejněného autorského díla v rámci přednášky, která je pořádána ke vzdělávacím účelům. U tohoto typu licence autorský zákon neuvádí rozsah uváděného díla, avšak je nutné ho uvést v rámci přednášky, nikoliv samostatně. Nová díla, která budou využívat citací, se nesmějí nikdy skládat pouze z citací. V takovém případě by se jednalo o ne­oprávněný zásah do autorských práv jednotlivých autorů.

Užití díla umístěného na veřejném prostranství
Autorský zákon dovoluje užít dílo, které je umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství, a to kresbou, malbou či grafikou, fotografií nebo filmem. Bez svolení autora a zaplacení odměny je tedy možné zachytit jakékoliv autorské dílo umístěné na veřejném prostranství, např. na fotografii či ve filmu.
Autorský zákon uvádí demonstrativní výčet veřejného prostranství, a proto není možné zaměňovat veřejné prostranství s pojmem veřejně přístupná místa. Tato lingvistická nuance omezuje tuto zákonnou licenci pouze na veřejná prostranství, do kterých podle mého názoru nepatří např. kina, divadla, galerie.

Úřední a zpravodajská licence
§ 34 odst. 1 AutZ definuje úřední licenci,  zpravodajskou licenci a právo přetisku.
Úřední licence byla do autorského zákona zařazena díky Směrnici ES,  která v čl. 5 odst. 3 písm. e) stanoví omezení autorského práva pro účely zajištění náležitého provedení správního, parlamentního nebo soudního řízení nebo zpravodajství. Do autorského práva tedy nezasahuje ten, kdo užije dílo k úředním účelům, kterým je chápáno zejména správní či soudní řízení.
Do díla dále nezasahuje ten, kdo využije tzv. zpravodajské licence. Tedy užije dílo při zpravodajství o aktuální události, a to bez omezení formy zpravodajství a typu sdělovacího prostředku.
Zpravodajská licence se vztahuje na televizní a rozhlasové zpravodajství, dále pak na zpravodajství v tištěném periodiku či na internetu. Užití díla ve zpravodajství je možné pouze v míře odůvodněné zpravodajstvím, tedy v krát­kosti. Je jasné, že za zpravodajskou licenci se nemůže schovat jakýkoliv fotograf či kameraman. Zpravodajská licence se vztahuje pouze na ty sdělovací prostředky, které zpravodajství poskytují. V případě, že by si fotograf pořídil fotografie na právě probíhající výstavě současného malíře a následně fotografie umístil na webu, zcela jistě by se jednalo o neoprávněné užití autorských děl a nikoli zpravodajskou licenci. Naopak pokud by stejný fotograf poskytl fotografie kulturní příloze denního tisku, pak by bylo možné je zveřejnit např. u článku o právě probíhající výstavě. V tomto případě by se jednalo o zpravodajskou licenci.
Právo přetisku zakotvuje možnost převzetí článku s obsahem časového významu o věcech politických, hospodářských nebo náboženských do jiného sdělovacího prostředku, např. do tisku, televize, rozhlasu. Autorský zákon předpokládá úpravu článku do podoby vyhovující sdělovacímu prostředku, do kterého je článek přebírán. Není možné využít právo přetisku, pokud je výslovně zapovězeno. Zapovězení je obvykle pro daný článek či všechny články tisku uvedeno v tiráži.

Užití díla v rámci občanských a náboženských obřadů, v rámci školních představení a užití díla školního
Bez souhlasu autora a zaplacení odměny je v souladu s § 35 autorského zákona možné užít dílo při nevýdělečných občanských a náboženských obřadech, např. svatbách, pohřbech, mších, křtinách, vítáních občánků, promocích, dále pak při školních představeních, na kterých účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo vzdělávacího zařízení. Vymezení účinkujících je taxativní.
Škola, školské či vzdělávací zařízení nezasahuje do práva autorského, pokud nevýdělečně užije dílo svého žáka. A to ke své vnitřní potřebě. Pokud škola např. vystavuje díla žáků v prostorách školy či půjčuje závěrečné práce studentů ostatním studentům, pak využívá této bezúplatné zákonné licence. To platí i ohledně diplomových a obdobných prací (nikoli však ve vztahu k práci rigorózní – rigorózní zkoušku nelze považovat za plnění studijních povinností).

Právní prostředky ochrany autorských práv
Autorský zákon posiluje oproti zákonu z roku 1965 význam ochrany práv, a to zejména rozšířením nároků, kterých se autor může domáhat a posiluje postavení aktivně legitimovaných osob. Výčet nároků uvedených v autorském zákoně je demonstrativní. Nároků se může domáhat zejména samotný autor, případně dědic, dále pak osoba vykonávající majetková práva autora a držitel výhradní licence.  
Většina výše uvedených nároků měla své místo i v předchozí právní úpravě, kromě nároku na sdělení údajů o původu, způsobu a rozsahu užití a totožnosti osob a nároku na zničení neoprávněných rozmnoženin, tyto se v autorském zákoně v dané podobě objevily poprvé. Autorský zákon v § 40 tedy definuje nárok určovací, zdržovací, odstraňovací a satisfakční. A nyní tedy podrobněji.
Nárok určovací – autor má právo na určení svého autorství, tedy na podání žaloby na určení autorství. Ve vztahu k § 80 písm. c) OSŘ se jedná o speciální ustanovení, proto není podmínkou pro podání žaloby na určení autorství prokázání oprávněného zájmu, jako je tomu u určovací žaloby obecně. Tento nárok může uplatnit pouze autor.
Nároky zdržovací – autor má právo na to, aby ti, kteří zasahují do jeho práva, se svého konání zdrželi. Zdržovací nárok lze uplatnit pouze v případě, pokud zásah trvá nebo reálně hrozí. V případě, že zásah již netrvá ani nehrozí jeho opakování, není možné tento nárok uplatnit.
Nároky odstraňovací – autor má nárok na odstranění neoprávněného zásahu do svých práv. Tento nárok není možné uplatnit, pokud došlo pouze k ohrožení práv. Podmínkou uplatnění tohoto nároku je, aby následky porušení trvaly, i když porušení jako takové již trvat nemusí.
Nároky satisfakční – autor má nárok na satisfakci. Autor se může domáhat morálního zadostiučinění, zejména omluvy a materiálního zadostiučinění ve formě peněz. Omluva jako forma morální satisfakce je zmiňována výslovně v autorském zákoně. Materiální zadostiučinění není spojeno s každým zásahem do práv autora, ale pouze v případě, pokud se přiznání morálního zadostiučinění nejeví dostačujícím. Tato úprava je naprosto totožná s úpravou nároků z porušení osobnostních práv podle § 13 občanského zákoníku.
Autor má dále v případě neoprávněného zásahu do svých práv právo domáhat se sdělení údajů o původu, způsobu a rozsahu užití díla a totožnosti osob, které se rozšiřování zúčastnily v případě, že se jedná o nelegální rozmnoženiny nebo napodobeniny díla. Tímto nově zakotveným právem autora se výrazně posiluje prosaditelnost a vymahatelnost práva, neboť autor využitím tohoto práva zjistí totožnost osob, které zasahují do jeho práv a následně bude moci uplatňovat některý z výše uvedených nároků.
Stejně jako v obchodním zákoníku u ustanovení o nekalé soutěži i zde má autor právo na uveřejnění rozsudku, kterým mu byl přiznán některý z výše uvedených nároků. Uveřejnění rozsudku ve sdělovacích prostředkách jde na náklady toho, kdo ve sporu neuspěl.
V neposlední řadě má autor nárok na náhradu škody, kterou však konkrétně neupravuje autorský zákon, ale pouze a jedině § 415 a následně občanský zákoník, dále pak na vydání bezdůvodného obohacení. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle současné právní úpravy získává nový význam. Zákon opustil koncepci absolutního nároku na odměnu za každé, tj. i neoprávněné, užití díla. Namísto zaplacení odměny za neoprávněné užití díla je ten, kdo neoprávněně nakládá s dílem, povinen vydat bezdůvodné obohacení, přičemž zákon v takovém případě posiluje postavení autora a stanoví, že výše bezdůvodného obohacení činí dvojnásobek obvyklé odměny.

Soudní spory
O nárocích vycházejících z autorského zákona rozhodují z hlediska věcné příslušnosti podle § 9 odst. 2 písm. b) OSŘ soudy krajské jako soudy prvního stupně. Přestože § 9 odst. 2 písm. b) OSŘ výslovně nezmiňuje nárok na náhradu škody, bude Krajský soud jako soud prvního stupně věcně příslušný i zde. Z hlediska místní příslušnosti budou podle § 84 OSŘ příslušné obecné soudy účastníků řízení, proti kterým nároky směřují. V případě fyzické osoby by to tedy byl soud, v jehož obvodu má bydliště, a u právnické osoby soud, v jehož obvodu má sídlo.
Promlčení
Promlčení majetkových autorských práv se řídí ustanovením § 101 až 114 občanského zákoníku. Doba promlčení činí tři roky a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Nároky na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení jsou promlčeny za dva, resp. tři roky. Dva roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, popř. o bezdůvodném obohacení a o odpovědné osobě (subjektivní promlčecí lhůta), nebo tři roky ode dne, kdy došlo ke škodě, popř. k neoprávněnému majetkovému prospěchu (objektivní promlčecí lhůta). Byla-li škoda popř. bezdůvodné obohacení, získáno úmyslně, doba promlčení činí deset let.

Užití autorského díla
O užití autorského díla na základě smlouvy pojednával článek v časopisu Automatizace č. 11/2009, str. 563–564. Dalším případem je bezesmluvní užití autorského díla. Autorské dílo lze užít bez smlouvy ve třech případech, a to konkrétně:

• autor zemřel před více než 70 lety;
  
• užití díla pro osobní potřebu;
  
• využití bezúplatné zákonné licence.
  

Ve všech ostatních případech a pro všechny způsoby užití nad rámec výše uvedený je nutné uzavřít smlouvu a díla užívat v souladu s danou smlouvou.

Zaměstnanecké dílo
Autorský zákon zakotvil novou právní úpravu autorského díla, které vytváří zaměstnanec v pracovním či služebním vztahu k zaměstnavateli nebo člen družstva v pracovním vztahu k družstvu. Toto ustanovení se vztahuje na autorská díla vznikající dle jakýchkoliv smluv uzavřených podle zákoníku práce. Jedná se konkrétně o pracovní smlouvu, dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti.
Veškerá zákonná ustanovení jsou dispozitivní, a proto platí v případě, že si smluvní strany nesjednají něco jiného. Veškerá níže uvedená práva a povinnosti ze zaměstnaneckého díla vyplývající platí i po skončení pracovního poměru či ukončení smluvního vztahu z dohod vyplývajících.
Autorem zaměstnaneckého díla samozřejmě nadále zůstává konkrétní fyzická osoba, která dílo vytvořila, v tomto případě zaměstnanec, zaměstnavatel pouze vykonává majetková autorská práva zaměstnance a náleží mu (zaměstnavateli) z toho plynoucí výnosy.

Majetková práva u zaměstnaneckého díla
Zaměstnavatel tedy ze zákona vykonává majetková autorská práva k dílům (právo dílo užít a právo na autorskou odměnu), která autor ke splnění svých pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr vytváří.
Zaměstnavatel vykonává za zaměstnance tato majetková práva právo dílo užít a právo na autorskou odměnu. Podstatou zaměstnaneckého díla je skutečnost, že zaměstnanec autorské dílo vytváří v rámci své pracovní náplně, ne tedy nad její rámec. Pokud např. redaktor vytvoří autorský článek (předpokládám, že redaktor má uzavřenou pracovní smlouvu s redakcí), pak k tomuto dílu vykonává majetková autorská práva zaměstnavatel, neboť vytváření článků je zcela jistě náplní práce daného redaktora. Naopak pokud by stejný článek vytvořil moderátor zpravodajských pořadů, pak by majetková autorská práva vykonával moderátor sám, neboť moderátor obvykle nemá v náplni práce vytvářet autorské články. Vytvoření díla při plnění pracovních povinností neznamená, že musí být v pracovní smlouvě či dohodách přímo sjednáno, že zaměstnanec vytváří nebo bude vytvářet autorská díla. Něco podobného předem ani není možné s jistotou říci, neboť autorské dílo je až výsledkem určité činnosti. Nicméně je třeba, aby dílo bylo vytvořeno v rámci sjednaného druhu práce, čili při naplňování příslušné pracovněprávní smlouvy. Někdy se stává právě tato otázka mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem spornou.
Osobnostní práva u zaměstnaneckého díla
Autorova osobnostní autorská práva k zaměstnaneckému dílu zůstávají nedotčena, nicméně z autorského zákona vyplývá, že vykonává-li zaměstnavatel majetková autorská práva k zaměstnaneckému dílu, má se za to, že autor svolil i k některým způsobům nakládání s dílem a zásahům do jeho díla. Konkrétně ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného, jako i k uvádění zaměstnaneckého díla na veřejnost pod svým jménem. I toto zákonné ustanovení je dispozitivní, zaměstnanec si tedy se zaměstnavatelem může dohodnout úpravu odchylnou.
Není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel tedy může:

• zaměstnanecké dílo zveřejnit;
  
• upravit;
  
• zpracovat včetně překladu;
  
• spojit s jiným dílem;
  
• uvádět dílo na veřejnost pod svým jménem.

Odměna
Odměnou za vytvoření autorského díla v rámci plnění pracovních povinností je mzda, v případě dohod odměna. Pouze v případě, že by se mzda, resp. odměna, dostala do zjevného nepoměru k zisku zaměstnavatele z využití práv k dílu, pak má zaměstnanec právo na přiměřenou dodatečnou odměnu. Toto může nastat např. u grafika, který navrhuje loga firem. V případě, že zaměstnavatel nějaké logo prodá třetí osobě s výrazným ziskem, pak by grafik měl pravděpodobně právo na dodatečnou přiměřenou odměnu dle § 58 odst. 6 autorského zákona. I toto ustanovení je však dispozitivní, a proto se zaměstnavatel a zaměstnanec mohou dohodnout na odchylné úpravě.

Trvání práv ze zaměstnaneckého díla
Práva zaměstnavatele ze zaměstnaneckého díla trvají i po skončení pracovního či obdobného vztahu, konkrétně po celou dobu autorskoprávní ochrany, v případě práv autora tedy 70 let po smrti autora. Práva ze zaměstnaneckého díla zanikají smrtí zaměstnavatele fyzické osoby nebo zánikem zaměstnavatele právnické osoby, pokud nemá právního nástupce.
Zaměstnanec má právo požadovat od zaměstnavatele licenci k užití autorského díla, pokud zaměstnavatel majetková práva k dílu nevykonává vůbec nebo nedostatečně.
Právní úprava zaměstnaneckého díla se vztahuje i na počítačové programy, databáze a kartografická díla, která nejsou kolektivními díly, a na jakákoliv kolektivní díla.

Marie Šebelová, advokátka
www.ak-sebelova.cz